Po rozchodu rodičů soud často určuje, jak často a za jakých podmínek se bude dítě vídat s tím z rodičů, se kterým nežije – obvykle s otcem. Co se ale stane, když tento rodič o styk s dítětem nemá zájem? A může soud takový kontakt nařídit i proti vůli rodiče? Ústavní soud  nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2423/24 v červnu 2025 odpověděl jasně: ano, může – a někdy dokonce musí. Dítě totiž nemá jen právo na vztah s rodičem, ale i rodič má povinnost udržovat vztah s dítětem.

O co v nálezu Ústavního soudu šlo?

Matka dvou dětí požádala soud, aby otci rozšířil možnosti styku s dětmi během prázdnin. Otec měl sice podle dřívějšího rozhodnutí vymezené dny, kdy se měl s dětmi vídat, ale kontakt neplnill – nestýkal se s nimi tak, jak měl. Matka se proto obrátila na soud s žádostí o „výkon rozhodnutí“, tedy aby soud otce donutil své povinnosti plnit. Soud ale návrh zamítl. Řekl, že rodiče k takovému styku nelze nutit – že stát má pouze vytvářet podmínky, ale ne vyžadovat kontakt mezi rodičem a dítětem.

Matka se neúspěšně odvolala, a nakonec podala i ústavní stížnost. Tu Ústavní soud sice zamítl, ale zároveň vyslal soudům důležité poselství, které se může dotknout mnoha dalších úprav styku a péče o dítě po rozchodu rodičů.

Co znamená rozhodnutí Ústavního soudu pro rodiče a děti

Ústavní soud připomněl, že rodičovská odpovědnost není jen o právech, ale i o povinnostech. Jednou z nich je i povinnost pečovat o vztah s dítětem. Pokud je rodič ke kontaktu způsobilý a je to v nejlepším zájmu dítěte, není důvod, proč by soud nemohl styk nejen upravit, ale i vymáhat – například ukládáním pokut.

Zjednodušeně řečeno:
“Pokud soud rozhodne, že rodič má s dítětem být v kontaktu, pak by měl být také schopen zajistit, aby k tomu opravdu docházelo.”

A soudy nesmějí odmítnout návrh na rozšíření styku jen s výmluvou, že se nedá vynutit. Takový přístup může být podle Ústavního soudu v rozporu s právem na soudní ochranu.

Proč je toto důležité?

V praxi často dochází k situacím, kdy:

• nepečující rodič (často otec) má se svým dítětem jen minimální kontakt,
• matka chce, aby se tento kontakt rozšířil – například o víkendy nebo prázdniny,
• soud ale odmítne, protože „rodiče přece nelze nutit“.

Tento judikát říká, že takový přístup není správný. Pokud je rodič způsobilý a dítěti kontakt prospívá, měl by soud aktivně hledat cestu, jak ho zajistit – a ne jen krčit rameny.

Co si z nálezu Ústavního soudu vzít?

• Rodičovská odpovědnost znamená nejen právo být s dítětem, ale také povinnost o tento vztah pečovat.
• Pokud rodič neplní dohodnutý nebo soudem stanovený styk, nelze to brát na lehkou váhu – může to mít vliv i na další rozhodnutí soudu.
• A co je nejdůležitější: soudy nesmějí odmítat návrhy na rozšíření styku jen proto, že se obávají, že je nebude možné vymáhat. Mohou, a někdy i musí, takové rozhodnutí vynutit.

Ústavní soud potvrdil, že rodičovská odpovědnost zahrnuje nejen právo, ale i povinnost udržovat vztah s dítětem. Soudy musí v případě potřeby nařídit a vymáhat styk rodiče s dítětem, pokud je to v nejlepším zájmu dítěte. Nelze odmítat návrhy na rozšíření styku jen proto, že by se kontakt nedal vynutit. Tento nález zdůrazňuje, že vztah rodiče a dítěte je zodpovědností, kterou nelze ignorovat. A soudy mají aktivně zajistit, aby kontakt skutečně probíhal.

Kompletní znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2423/24 je dostupné ZDE.